08/2002) Dcera královská

2. března 1282 zemřela v Praze jeptiška, která byla tak skromná, že se od svých spolusester nenechala oslovovat jako abatyše - byť měla na tento titul plné právo - ale nechávala si říkat starší sestra. Byla to dcera krále Přemysla Otakara I., jejíž život měl sice být zapleten do složitých pavučin dynastických zájmů Přemyslovců, ale která si i v hlubokém středověku dokázala prosadit svoji autonomii. Narodila se 20. ledna 1205 v Praze a byla to Vodnářka každým coulem (kromě Slunce má ve Vodnáři ještě i Merkura a Venuši). Dětství a mládí strávila na dvorech svých snoubenců, kde se měla naučit mravům, které byly vyžadovány společností, do níž měla sňatkem vstoupit. Když však ze všech sňatků sešlo, usoudila, že si s životem bude nakládat podle svých představ a obrátila se na papeže Řehoře IX., na jehož přímluvu byla ze seznamu královských nevěst vyškrtnuta.

Oddávala se skutkům milosrdenství a do Prahy přivedla řád minoritů (v roce 1232, kdy Saturn stojí na severních uzlech a Jupiter je v trigonu na Jupitera radixového) a 1234 řád františkánský (tranzitní Uran je v sextilu na Merkura, Pluto tvoří sextil na Pluta). V témže roce přikazuje zbudování kláštera, který dodnes stojí na břehu Vltavy a nese její jméno. Byla to žena vzdělaná a patřila ke skutečné duchovní elitě tehdejší Evropy ( v dobách, kdy uměl psát jenom málokdo, si vyměňovala listy se svatou Klárou, která se pranic netajila nadšením, které v ní mladá abatyše vzbuzovala). Při všem duchovním životě neztrácela zdravý rozum a vztah k reálnému světu. Svou nespornou autoritu užívala při rovnání sporů, které často propukaly mezi jejím bratrem Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II.. Když potom Přemysl Otakar II. zahynul v bitvě na Moravském poli, věděla o jeho smrti daleko dříve než ostatní, protože ji spatřila ve vizi. Její činnost však zdaleka nelze zužovat pouze na duchovno. Sytila hladové, napájela žíznivé a starala se o umírající. Když v požehnaném věku 77 let umírala, nikdo nepochyboval, že v ní odchází světice.

Na svatořečení si však musela počkat hodně dlouho. O její kanonizaci bylo požádáno již v roce 1328, ale dočkala se jí až v roce 1989. V husitských válkách se totiž ztratilo její tělo, které bylo podle starého kanonického řádu k aktu svatořečení nutně potřebné. Řády se však naštěstí změnily a 12. listopadu 1989 byla královská dcera prohlášena za svatou. Staré proroctví, které praví, že v Čechách bude dobře tehdy, až bude Anežka svatá, se začalo naplňovat s překvapivou rychlostí. Kdybych nějakému teologovi řekla, že svatá Anežka byla první česká emancipovaná žena, asi by se mnou nesouhlasil. Já si však myslím, že žena, která se rozhodne, že bude svůj osud řídit sama, a to bez ohledu na okolnosti, si toto označení zaslouží. Navíc si dovedu živě představit, jak do sboru svatých vstoupila tvrdohlavá Vodnářka s Lunou v Kozorohu a začala orodovat o pomoc pro svou zemi se stejnou intenzitou, s jakou na zemi sháněla pomoc pro své chudé. Takovému nátlaku se nedá odolat a proto jsme šanci dostali. Bylo by fajn, kdyby se za nás Anežka nemusela příliš stydět.