06/2002) Když se Vodnář vydaří…

Asi není pochyb o tom, že nejzajímavějšími lidmi z celého zvěrokruhu jsou Vodnáři (vím, o čem mluvím, protože mám z tohoto znamení manžela a několik přátel). Jejich nápady jsou netuctové, a protože jsou znamením sice vzdušným, ale pevným, uvádějí je do praxe s obrovskou úporností, přičemž hodnota nápadu jako takového je v nepřímé úměře s důrazností jeho prosazování (čím pochybnější nápad, tím intenzivněji ho prosazuje). Když se dá Vodnář do služeb ideologie, nastává další problém. Veškerou svou vynalézavost vkládá do její propagace a toho, aby odůvodnil, že je to jediný správný směr myšlení.

Zářným příkladem takového přístupu k věci je jezuita Antonín Koniáš, který se narodil 13.2.1691 a jehož poněkud zjednodušený popis vyzdobil stránky Jiráskova Temna. Když jsem pracovala s jeho kosmogramem, překvapilo mě, že jde o horoskop na první pohled velice nevýrazný. Základem je velký kříž v pevných znameních, který spojuje Urana, Lunu, Saturna a Slunce. Když ale planety rozebereme podle vládců, zjistíme, že se rozpadají na dva samostatné řetězce. V prvním z nich je vedoucí planetou Neptun, který se realizuje skrze Merkura, Lunu, Pluta, Saturna, Marse a Jupitera (což dělá fanatika, který ukazuje cestu k jedinému a správnému životu všem, kdo jsou kolem, a ani omylem nepřipouští, že by mohli mít na svou spásu i vlastní názor). Ve druhém řetězci je v recepci Uran s Venuší, přičemž Uran vládne Slunci. Tento aspekt bývá často spojován s básníky a s lidmi velké inspirace. Když se ponoříme do četby jeho nejslavnější knihy, která se zove Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající, překvapí nás, jak mnoho času tam věnuje vzývání Ducha svatého, jehož prosí o pomoc při odhalování kacířských knih. Je vidět, že spolu měli dobré vztahy, neboť během své misionářské činnosti nechal těchto knih spálit třicet tisíc. Zastánci různých myšlenkových proudů se dodnes přou, jestli pálil velkou literaturu nebo zda to byly opravdu jenom pověrečné spisky, které si nic jiného nezasloužily. První vydání této skvělé knihy se objevilo v roce 1729, kdy mu tranzitní Saturn procházel po Mekruru a po severním uzlu a kdy šla Černá Luna po jeho radixovém Uranu. Dlužno konstatovat, že knihy, které spálil, s velkou energií nahrazoval novými vlastní výroby. Když se do jejich stránek ponoříme, překvapí i dneska velice emotivními popisy pekelných muk a poukazy na pomíjejícnost všech světských radostí. Mě však překvapil něčím úplně jiným. Tato kniha vyšla totiž poprvé – jak již bylo řečeno – v roce 1729, ve druhém vydání v roce 1749 a potřetí v roce 1767, když už byl její autor dávno na pravdě Boží a možná okoušel oněch pekelných muk, o nichž tak rád a s chutí vyprávěl svým ovečkám. Kniha však byla schválena až v roce 1770, tedy 41 let od svého prvního vydání! Zatím se však s její pomocí celých těch čtyřicet let odhalovaly a vykořeňovaly bludy. Když tedy nadáváme na práci našich zákonodárců, měli bychom se mírnit. Přes všechny snahy jim zatím ještě odsouhlasení zákona čtyřicet let netrvalo.