30/2006) Bach

Občas se všichni setkáváme s myšlenkou, že duchovní život je založený hlavně na emocích, že je v něm zdravé myšlení na škodu a že v něm nic přesného a vypočítatelného nemá místo. Je zajímavé, že jeden z nejduchovnějších lidí, který celou svou tvorbu zcela vědomě věnoval Bohu jako nejvyšší dokonalosti, a který také podle zásad své víry důsledně žil, vytvořil dílo, které je krásné, duchovně povznášející a zároveň naprosto – téměř by se chtělo říci matematicky – přesné.

Řeč je o snad nejznámějším varhanním skladateli Johanu Sebastianu Bachovi. Narodil se 21. března 1685 v Eisenachu v Duryňsku jako syn městského hudebníka, který mu poskytl v tomto oboru první vzdělání. Jeden ze systémů, který popisuje jednotlivé stupně horoskopu mluví o lidech, kteří se narodí v den jarní rovnodennosti jako o lidech, kteří mají zesílenou osudovou složku života a „odžívají“ si karmu za celou svou rodinu. U Johanna Sebastiana to platilo měrou vrchovatou. Dětství, ve kterém se naučil od strýce hrát na varhany, mu skončilo desátým rokem, kdy osiřel (něco podobného napovídá trojkonjunkce Merkura, Venuše a Neptuna na počátku Ryb v kvadratuře na Marse do Střelce). Nejdříve žil u svého staršího bratra, později se začal živit sám. Zpíval v chlapeckém sboru v Lübecku, ale když začal mutovat, musel odejít. Šel do Arndstadtu, kde se živil jako varhaník, a od roku 1708 žil ve Výmaru, kde se po šesti letech stal koncertním mistrem. Zkomponoval zde třicet kantát, a skvělá díla pro varhany a cembalo. Vrcholem z této doby jsou Braniborské koncerty a sborník skladeb Temperovaný klavír.

V roce 1720 mu také zemřela jeho první žena Marie Barbara. Vdovec se sedmi dětmi vydržel sám sedmnáct měsíců, potom se oženil s Annou Magdalenou, která k jeho sirotkům přidala svých dalších třináct dětí. O počátcích hlubokého vztahu, který oba manžely pojil, vypovídá jak půvabná knížka jejích vzpomínek, tak i odkaz z hudební literatury. Pan Bach totiž chtěl, aby jeho mladá žena uměla lépe hrát na klavír a proto jí z lásky složil jakési instruktivní skladbičky, jejichž cvičením měla získat potřebnou zručnost. O tom, jak to při tak velké domácnosti zvládala, dějiny bohužel mlčí. Roku 1723 se manželé přestěhovali do Lipska, kde Bach převzal místo kantora školy při chrámu sv. Tomáše. V Lipsku napsal Janovy a Matoušovy pašije, které se o Velikonocích hrají dodnes, ale především Umění fugy, dílo, v němž za pomocí zcela přesných zákonitostí kontrapunktu vytváří hudbu, která nás dodnes oslovuje. Lipští radní však byli jiného názoru a vytýkali mu, že je až příliš staromódní a nerad experimentuje. Hádky s představiteli města mu odčerpávaly síly a Johann Sebastian zemřel 28. července 1750 skoro slepý a zapomenutý.¨

V jeho díle pokračovali dva jeho synové, ale ani jeden jeho proslulosti nedosáhl. Pro moderní dobu byl objeven skoro osmdesát let po své smrti – přesně v roce 1829, kdy se Felix Mendelsohn-Bartholdy postaral o uvedení Matoušových pašijí. Jeho vrcholné dílo – tedy Umění fugy – si na svou premiéru počkalo až do století dvacátého. Poprvé bylo uvedeno v roce 1927 (je zajímavé, že v roce 1927 stál Pluto v Raku pár stupňů od Pluta v radixu Johanna Sebastiana). Kdysi mi kdosi poradil, že jeden z nejúčinnějších léků na stres je Bachova Toccata a fuga g-moll. Je pravda, že při ní vyhrknou slzy, které nelze zadržet, ale jde o slzy, které smutky rozpouští a žaly smývají. Člověk, jehož dílo má takovou sílu ještě více než 250 let po smrti, má určitě nárok na nebe, kde skládá pro andělské kůry a ty zpívají pod jeho vedením tak krásně, že se to i Bohu líbí.