50/2004) Čemu se má vlastně věřit?

Víra je jedním z atributů, které jsou bezprostředně spojeny se znamením Střelce. Ve starší astrologické literatuře najdeme jako osobu reprezentovanou Střelcem kněze, universitního profesora, právníka anebo hlasatele pravdy. Pod Střelce také patří velké společenské události, vědecké kongresy a s nimi spojené bankety a bály, ale i výstavy, které mají přispět povznesení ducha. Není proto divu, že se podobné události kumulují zvláště do dní, kdy je ve Střelci buď Slunce (pokud vzpomenete na hustou smršť předvánočních večírků, jste na správné stopě) nebo kdy je tam alespoň Luna. V listopadu byla Luna ve Střelci právě ve dnech 13. - 15., kdy jsem se vydala na cesty za svou první profesí. Ve Varšavě se totiž uskutečnil kongres polského sdružení veterinárních lékařů malých zvířat, na němž byl blok věnovaný onkologickým onemocněním zvířat a psychologické práci s jejich majiteli. Sbalila jsem se tedy a vyrazila do města nad Vislou, kde jsem se hodlala povzdělat v této poněkud tristní, nicméně velice důležité oblasti.

A abych se za soustředěné poslouchání přednášek trochu odměnila, rozhodla jsem se, že navštívím velkou výstavu se jménem Transalpinum, na níž jsou k vidění obrazy – podle podtitulu katalogu – od Giorgiona a Dürera k Tizianovi a Rubensovi. Domluvily jsme se s kamarádkou a kolem druhé hodiny vyrazily. Varšava byla sice podzimní, ale krásná a my jsme se po malé procházce rozhodly, že si půjdeme sednout do známé cukrárny Wedel, kde si dáme kávu, já koupím nějaké dobrotky domů a potom půjdeme do muzea. Uvelebily jsme se tedy u stolku, objednaly si cosi skvělého, ale v tom se ozval analytický smysl mé přítelkyně, která pracuje jako hlavní účetní na velvyslanectví nejmenované velmoci. Vyžádala si totiž na stylově oděném číšníkovi noviny, aby se podívala, jak je výstava otevřená. …a nastala hrůza. V novinách totiž stálo černé na bílém, že je dnes celé muzeum otevřené do 16 hodin a hotovo. Bylo skoro půl čtvrté a my jsme do sebe vynikající krém, vynikající dort a ještě lepší kávu nalámaly tempem výrazně expresním. Ela mezitím energicky přivolávala personál a nutila jej, aby nám donesl účet, který posléze platila tak, že měla jednu ruku v kožichu a tou druhou volnou odpočítávala drobné.

Na cestu k muzeu jsme vyrazily poklusem, který Ela zpestřovala úvahami o inteligenci šéfů muzea, o tom, proč je v podzimní neděli muzeum otevřené jenom do čtyř a podobně. Ve druhé třetině cesty jsme se dohodly, že si koupím alespoň katalog a udělám kříž nad kulturním zážitkem. Když jsme pod jednou pěnou dorazily do muzea, zjistily jsme, že novinářský údaj patřil ke kachnám a že se do muzea přestává stejně jako v každou jinou neděli pouštět až o šesté hodině večerní. Lístky jsme si kupovaly v 15:45 SEČ, kdy na nebi vrcholil sextil Luna/Venuše. Obrazy byly překrásné a je pravda, že jsem viděla kolekci, kterou se mi už do konce života vidět nepodaří. Navíc jsem pochopila, že jsou věci, které nemá cenu vzdávat předčasně. Kdybych s sebou neměla svou tvrdohlavou kolegyni, patrně bych celou akci vzdala a po zbytek života nostalgicky vzdychala nad tím, co jsem vidět mohla a neviděla. Jako bonus jsem obdržela poučení, že se v žádné zemi Unie nedá věřit tomu, co noviny píší. Je jen otázkou, jak dalece se to týká i jiných věcí, než je otevírací doba nějaké výstavy.