08/2005) Ema Destinnová

Jednou jsem se ptala maminky na její první vzpomínku. Povídala, že si pamatuje, když umřela Ema Destinnová. Tehdy prý to ohlásili v rozhlase a následoval zvukový záznam ze Smetanovy Hubičky, v němž zpívala ukolébavku, jak letěla bělounká holubička. Vzhledem k tomu, že mamince byly v době úmrtí pěvkyně necelé tři roky, nevím, zda to byla opravdová vzpomínka nebo básnická licence. Přesto jde o zpěvačku rozhodně netuctovou a o osobnost, která si i po 75 letech od smrti pozornost zaslouží.

Ema Destinnová se původně jmenovala Emílie Kittlová a narodila se 26. února 1878 v Praze. Skvostná databáze DAV udává hodinu 15:58 SEČ, ovšem v poznámkovém aparátu dodává, že jde o hodinu hodně spekulativní. I bez hodin je však postavení planet velice zajímavé. Horoskop je totiž ve tvaru uranského vědra, přičemž Uran tvoří opozici na Venuši na samém konci Vodnáře. Obě planety jsou tedy v bodech velké astrologie a předurčují tak zájem pěvkyně o věci mezi nebem a zemí, jimiž se v pozdějších letech života s velkou vášní zabývala. Když se však vrátíme na počátek její životní cesty, zjistíme, že jí sudičky byly příznivé. Narodila se totiž do rodiny zámožného podnikatele, jemuž patřily mimo jiné i příbramské stříbrné doly. Není proto divu, že dal svou dceru vystudovat Vyšší dívčí a po jejím absolvování jí dopřál studium zpěvu u Marie Loewe – Destinnové, jejíž příjmení se stalo Eminým uměleckým pseudonymem.

Talent měla značný, ale nebylo nikoho, kdo by ho ocenil. Pražské Národní divadlo ji nezvalo, drážďanská opera jí byla uzavřena kvůli zákulisním manipulacím a své první stálé angažmá získala až v roce 1898 v Dvorní opeře v Berlíně, kde se stala hvězdou. V Berlíně zpívala deset let, během nichž si získala světové renomé. Dostala se dokonce i do Národního divadla (v roce 1901) a stala se čestnou členkou jeho souboru (1908). V roce 1908 se vypravila na turné do Ameriky, kde v jejím podání poprvé zazněla Smetanova Prodaná nevěsta. Během svého pobytu v zámoří spolupracovala s nejslavnějšími uměleckými osobnostmi – Carusem, Toscaninim či Puccinim, který pro ni složil operu Děvče ze zlatého západu

 Do Čech se vrátila až během první světové války v roce 1916. Po návratu ji čekalo policejní vyšetřování a obvinění ze styků s odbojem. Ema nemohla vycestovat a proto se uchýlila do zámku ve Stráží nad Nežárkou, který se stal po zbytek života jejím domovem. V roce 1918 se vrátila do Národního divadla, ale po nesmírné popularitě v zahraničí už byla veta. Ema totiž měla (jako už Ryby občas mívají) potíže s nadváhou a na jevišti vypadala v některých úlohách komicky.

V roce 1923 se vdala a jejím manželem se stal důstojník československé armády Joe Halbach. Když si ji namlouval, létal nad jejím zámkem v letadle a k nohám jí shazoval kytice růží. Manželství začalo sice vysoce romanticky, ale přesto nebylo šťastné. Ema se vzdala pěvecké kariéry, odešla do Stráže natrvalo a věnovala se literární činnosti. Mimo jiné napsala román Ve stínu modré růže, který nedávno vyšel v reedici. Zemřela 28. ledna 1930, kdy Luna, Merkur, Mars a Černá luna tvořily konjunkci s jejím radixovým Jupiterem. Pochována je v Praze na vyšehradském Slavíně.