37/2004) Jedno letní ráno

Dne 10. srpna mě brzy ráno vzbudila telefonem kamarádka – tedy brzy ráno na moje poměry. Kdyby nebožka babička (lhostejno, zda by to byla ta, co se narodila jako Býk či ta, která se narodila jako Kozoroh) viděla hodinu, kterou já považuju za brzké ráno, asi by je obě trefil šlak. Na mou omluvu lze snad jenom říci, že já sedím u práce ještě v hodinu, kdy obě měly půlnoc – a to doslova i v přeneseném slova smyslu. Volala mi, že se dívá na ranní blok Nejmenované komerční televize a že tam v titulcích běží zpráva o židovském hřbitově v Hranicích, který poničili neznámí vandalové.

Jako správný astrolog jsem se nejdříve podívala na hodiny (ukazovaly 8:11 SELČ) a potom se zabrala do vzpomínek, které ve mně tento hřbitov vyvolává. Když jsem totiž chodila v Hranicích na gymnázium, byla učebna fyziky umístěna tak, že její okna směřovala přímo na ten hřbitov. Nebudu předstírat, že se mi tento předmět líbil (a dlužno dodat, že pan – tehdy soudruh – profesor se příliš nesnažil, aby se můj vztah k předmětu změnil. Každou hodinu si totiž minimálně jednou rýpl do ženských mozků a jejich podle něj nicotné kapacity) a proto jsem se mnohou chvíli místo pečlivého naslouchání výkladu dívala na hřbitov, přemýšlela nad lidmi, kteří jsou tam pochovaní a byly dokonce i chvíle, kdy jsem jim jejich klid a pokoj záviděla (to většinou ve chvíli, kdy jsem se vracela od tabule se známkou… prostě se známkou).

Ke konci osmdesátých let se mluvilo o tom, že se bude hřbitov rušit a místo něj vznikne stavební parcela na lukrativním místě. Naštěstí čas oponou trhnul, přišla revoluce, s opravdu lvím nasazením se zaangažoval jeden náš kamarád (ať žije Standa Miloš!) a hřbitov zůstal. Opravila se zeď, stará dřevěná brána byla vyměněna za železnou se symbolem sedmiramenného svícnu, a ostrůvek duchovna, pozitivní magie a zelených stromů zůstal v centru i nadále.

Nevím, co za lidé byli schopni vlézt na hřbitov a poničit náhrobky. Je docela možné, že je policie chytí a potom může nastat několik případů: pokud jim ještě nebylo patnáct, budou napomenuti a nic se nestane. Pokud jim bylo víc, bude soud, dostanou podmínku a nic se nestane. Občas mě napadá, zda by se v našem právním řádu nenašla klička, která by takové výtečníky donutila, aby škodu nahradili do poslední koruny a pokud by byli nemajetní, vlastníma rukama. Na své vlastní kůži by se tak přesvědčili, že je vždycky těžší něco udělat než pokazit. A pokud by za nezletilé byli pokutu nuceni zaplatit ze svého majetku rodiče, nepochybuju o tom, že by jim to vysvětlili tak, že by se tito mladí a neklidní hřbitovu vyhýbali až do dne svého vlastního pohřbu. Zatím jsou však tyto sny opravdu jenom utopií a jediné, co fakticky zůstává, je poničený hřbitov.

Zítra jedeme na Moravu na dovolenou, v pátek 13. srpna budeme slavit padesátiny výše jmenovaného zachránce hřbitova a patrně uvažovat, co se dá pro jeho opravu podniknout. Luna bude v Raku, který mluví o lásce k minulosti a já jenom doufám, že se nám to podaří.