03/2005) Její pastorkyňa

Pražské Národní divadlo má pozoruhodný talent. Občas se mu totiž povede a odmítne někoho, kdo se později ukáže jako slavný. Doporučení, které dal Emě Destinnové šéf opery, jehož jméno si už nikdo kromě několika hudebních znalců nepamatuje, je tak známé, že přešlo i do jejich životopisů. Její hlas a projev mu totiž připadal až příliš excentrický a on jí ve vší otcovské autoritě doporučil, aby si dávala ledové koupele. Ema na něj naštěstí nedala a záhy začala vítězné tažení hudebním i nehudebním světem. O několika dalších světových operních hvězdách, které podle pomazaných hlav z tohoto divadla neměly šanci, se zmiňovat nebudu, neb jde o události nedávné a všichni zúčastnění jsou ještě naživu a těší se dobrému zdraví.

Další takový lapsus se stal v prvním desetiletí 20. století, kdy dirigent Karel Kovařovic odmítl operu Její pastrorkyňa brněnského skladatele Leoše Janáčka. Janáček se narodil 3.7.1854 na Hukvaldech u Frýdku-Místku jako jedno z deseti dětí tamního řídícího učitele. Hudební talent sice vykazoval, ale na pořádné vzdělání v tomto směru nebyly peníze. Nastoupil potom do fundace kláštera na Starém Brně, kde se učil hudbě u Pavla Křížkovského. Dále studoval na učitelském ústavu (v letech 1869 – 72) a na varhanické škole.

Při studiích si přivydělával kondicemi a někdo ho doporučil do rodiny školního rady Schulze. Učil dceru Zdeňku a učil ji tak dobře, že si ji později i vzal. Když si svou ženu bral, nebylo jí ještě ani celých šestnáct let (brát si ji ale nemusel!) a její nezkušenost vrhla stín na celé manželství. Janáček měl navíc Venuši v prvních stupních Blíženců a s věrností si (hlavně v pozdějších letech manželství) těžkou hlavu nedělal. Záhy po svatbě se mu narodily dvě děti. Syn Vladimír zemřel ve dvou letech na spálu, dcera Olga ji přežila, ale zůstala jí srdeční vada. Chtěla být učitelkou jazyků a s nadšením studovala ruštinu. Aby se v ní zdokonalila, odjela do Ruska na studia. Tam se nakazila tyfem, ten způsobil srdeční komplikace a ona za půl roku po návratu zemřela na selhání ledvin. Když už věděla, že musí umřít, požádala svého otce, aby jí operu – kterou psal více než deset let – přehrál a přezpíval u klavíru. Janáček po její smrti své dílo dokončil a 21. ledna 1904 byla v Brně slavná premiéra.

Nadšení z nové opery bylo sice velké, ale dílo bylo natolik nové, že mu nikdo nerozuměl. Místo selankovitého Smetanova venkova se na jevišti objevily vášně, žárlivost, utopené nemanželské dítě a podobné nepříliš vznešené reálie. Pražská premiéra následovala až po více než dvanácti letech a to 26. května 1916. To už byl Janáček slavný nejenom v zemích koruny rakouské, ale i ve světě. Jeho stěžejní opera se dnes hraje většinou pod názvem Jenůfa (podle hlavní hrdinky) a je na stálém repertoáru všech velkých světových divadel. Zmučených lidských duší je totiž čím dále tím více a Jenůfčina modlitba Zdrávas královno nachází odezvu mezi věřícími i mezi nevěřícími. Opera navíc končí apelem na lásku, která je nesobecká, která nehledá svého prospěchu a která se ráda obětuje pro toho, koho miluje. A nadbytkem lásky takového typu se dnešní svět opravdu nehonosí…