22/2006) Markýz

„Kouzlená bytosti, anděli můj, má rybičko, můj hafíčku, potěšení Mohamedovo, milovaná holubičko, matičko, zdroji krve mého srdce…“ Svírá se vám osrdí, milé dámy, které jste se něčeho podobného od manžela či přítele nikdy nedočkaly? Když si navíc představíme, že tak krásně tituloval manžel svou manželku a dopis šel z vězení, máme skoro chuť oné dotyčné závidět. Když navíc prozradím, že šlo o manželství, které bylo od samého počátku domluvené s prospěchem pro obě strany, kdy dal ženich k dispozici své slavné jméno a dlouhý rodokmen, zatímco nevěsta přinesla věno nashromážděné dlouhými generacemi přičinlivých předků, vypadá to ještě podivněji. Adresátka tohoto dopisu se jmenovala Reneé Pelagia de Mentreuil, provdaná markýza de Sade. (Pokud vám klesla čelist, nestyďte se. Když jsem si to přečetla, klesla mi také.)

Budoucí markýza de Sade se narodila 3.12.1741 a svatba mezi ní a Donatienem Alphonsem Francoisem de Sade (narozený 2.6.1740) se konala v květnu 1763. To, že by mezi partnery šlo o lásku, nenapadlo nikoho včetně jich samých. Byl to prostě obchodní kontrakt, který nepříliš půvabné dívce přinesl ženicha, který dobře vypadal, ale který jí sňatkem pozvedl i do řad opravu staré rodové šlechty. V manželství měli dva syny a dceru. Všechno by vypadalo naprosto normálně, kdyby pán domu neměl koníčky, které byly přece jenom poněkud netypické. Navenek tvrdil, že je prostopášník z povolání, doma se moc nezdržoval a když se tam přece jenom vrátil, provázely ho většinou prodejné ženy. Ty nutil k rouhání, bičování, análnímu sexu (což byl tehdy smrtelný hřích) a podobným radovánkám. Většině zaplatil a tak je umlčel, ale pár z nich se proti němu později rozhodlo svědčit.

V roce 1777 proběhl proces, na kterém se na něj vytáhly všechny jeho hříchy. V roce 1778 se ho jeho ženě podařilo dostat z vězení. Proti se postavila její matka – tedy markýzova tchyně, a dosáhla toho, že zůstal ve vězení i nadále. V této době se však od základů změnil vztah obou manželů. Paní de Sade ho mohla navštívit až v roce 1781 a od té doby k němu chodila pravidelně. Nosila mu svíčky, oblečení a jídlo, ale i psací potřeby. To, co napsal, pašovala zase ven. Aby manžel nemohl žárlit, uchýlila se ve stejném roce 1781 do kláštera (člověka maně napadá, zda si taky nevytvořila stejné vězení, které měl její milovaný). Svého manžela, který stál mimo všechny společenské konvence, milovala, a on ji kupodivu začal milovat taky. Láska mu však ani v nejmenším nebránila v tom, aby ji nezraňoval náladovostí, nedůvěrou a totálním nedostatkem empatie.

Nelze se tedy divit, že když se po amnestii v roce 1790 konečně po třinácti letech z vězení dostal, požádala jeho žena o rozvod a ten soud v červnu 1790 potvrdil. V roce 1791 vyšel jeho nejslavnější román Justina, kde jsou sice popisovány perverzity všeho druhu, ale důležité je tam hlavně to, co je jakoby v pozadí. Zatímco dosavadní literatura zdůrazňovala odměněnou ctnost, nechá Sade svou hodnou hrdinku trpět doslova jako zvíře a o tom, že by měla být odměněna, nepadne ani slovo. Jeho autorství se prozradilo a on by v roce 1801 internován do bláznice Charenton, kde pořádal se spoluvězni divadelní představení (mohl by se považovat za jednoho ze zakladatelů arteterapie) a kde taky 2.12. 1814 zemřel.