18/2006) Marlene

Kalhoty jsou dnes právoplatnou součástí dámského šatníku. Bereme si je ke všem možným příležitostem – od pobytu na svahu při lyžování až po velký ples nebo dokonce vlastní svatbu. Je zajímavé, že ještě před sto lety něco takového bylo zcela nemyslitelné. (Dámy, které měly tu odvahu, aby na sebe vzaly tehdy módní kalhotovou sukni, na jejich průkopnických procházkách provázel houf povykujících čumilů, který jim vynalézavě spílal.) První světová válka však zbořila různá tabu a spolu se zkracující se délkou sukní zavedla do dámského šatníku i kalhoty. Jejich průkopnicí se stala jedna z nejkrásnějších žen a nejznámějších hereček – Marlene Dietrichová, což není snad ani tak herečka jako kulturní fenomén, kterému bychom dnes řekli ikona.

Narodila se 27. prosince 1901 v Berlíně v rodině policejního důstojníka. V postavení planet upoutá akcentované znamení Kozoroha, kde se kromě Slunce nachází i Merkur, Mars, Jupiter a Saturn. Venuše je ve Vodnáři, v Blížencích je Neptun s Plutem a Luna je na konci Raka nebo na počátku Lva (podle jejího osudu je pravděpodobnější první verze). Otec jí zemřel, když jí bylo pět let, nevlastní otec padl v první světové válce. Marlene se dobře učila a chtěla se věnovat hudbě. Od roku 1918 pobývala ve Výmaru, kde studovala hudbu a zpěv. (Tranzitní Pluto tvoří opozici na Slunce a Merkura.) V roce 1921 přestupuje na konzervatoř v Berlíně, ale má potíže s malou pružností šlach na rukou, což její kariéru houslistky ukončilo. V roce 1922 nastoupila do herecké školy, v roce 1923 se provdala za českého asistenta režie Sibera. Asi byl do ní opravdu zamilovaný, protože z ženy, která byla sice krásná, ale celkem ničím výjimečná, dokázal vytvořit sen celého mužského světa (nejen) té doby. Jeho zásluhou z Marlene vznikla tajemná a nepochybně svůdná žena v černém. Mluvila hlubokým zastřeným hlasem, při jehož zvuku táli mužové bez rozdílu národnosti či věku.

V roce 1930 v rámci saturnské revoluce natočila svůj neproslulejší film, jímž byl Modrý anděl. V tomto roce také odjela se svým dvorním režisérem Sternbergem do Ameriky, kde se ve filmu Maroko poprvé předvedla ve výše zmíněném kalhotovém kostýmu. To, že se po šesti amerických filmech mezi ní a režisérem vytvořil hluboký vztah, je celkem jasné. Mezitím v Německu přišel k moci fašismus a ministr propagandy Goebbels se rozhodl, že nejslavnější a nejkrásnější ženu Německa stáhne zpátky domů. Nabídl jí pohádkové sumy za každý film, ale odmítla ho. V roce 1937 získala americké občanství. Byla zapřisáhlou odpůrkyní fašismu v jakékoliv podobě, což také aktivně dokazovala. V průběhu druhé světové války věnovala spoustu peněz na pomoc uprchlíkům, odjela do Afriky, kde zpívala bojujícím vojákům, vystupovala i v Itálii a ve Francii. Za svůj odhodlaný přístup získala po válce nejvyšší americké vyznamenání pro civilisty – Medaili za svobodu.

Po válce vytvořila ještě několik významných rolí, ale její hvězda pomalu pohasínala. Svou aktivitu věnovala spíše zpěvu a po celém světě proslavila protiválečnou píseň Řekni, kde ty kytky jsou. Když si v roce 1975 zlomila nohu v krčku (v tranzitech je Pluto v kvadratuře na Slunce), přestala i zpívat, stáhla se do ústraní, a z jejího života se pozvolna začala stávat legenda. V roce 1984 sice vydala paměti s názvem To jsem já, ale jimi vnesla do legend o svém životě ještě další zmatky. Posledních 15 let života žila v Paříži a odmítala fotografy i filmaře. Zemřela 6. května 1992.