31/2006) Mučedník

Český národ má na mučedníky dost štěstí. Již za úsvitu dějin započal jejich průvod svatý Václav, následoval ho svatý Vojtěch, posléze Mistr Jan Hus, pokračovalo to různými bezejmennými mučedníky, kteří různě krutým způsobem zahynuli pod rukama obou táborů husitstvím rozštěpeného českého národa a kolotoč ukončil průvod sedmadvaceti českých pánů, kteří za svou touhu po svobodě a státní emancipaci platili statkem nejdražším.

1. srpna 1856 se odbýval v Praze pohřeb člověka, který by se o titul národního mučedníka mohl ucházet zcela bez rozpaků – ale asi by to nikdy neudělal. Celý svůj život postavil na ironii, jedovatém šlehu a kritice tak ostré, že nám nezbývá než litovat, že se po něm už další takový kritik nenarodil. Šlo o Karla Havlíčka, který si později podle své rodné obce dal umělecké jméno Borovský a který se narodil 31.10.1821 v Borové u Přibyslavi, kde měl jeho tatínek obchod. V malé vesničce byl centrem života kostel a v něm pan farář Brůžek, což byl pravý obrozenecký lidumil a velký vzor malého Karla, který se rozhodl jít v jeho šlépějích. Začal studovat na gymnasiu, v Praze vystudoval filosofii a vstoupil do semináře – a nastal průšvih. Tvrdošíjný a nespoutaný mladík (ne nadarmo je dominantou jeho horoskopu velký ohnivý trigon a silně obsazené znamení Střelce) se dostal do střetu s disciplínou a ze semináře vystoupil. (K církvi měl potom velice kritický postoj, ale křesťanských ideálů se nezřekl do smrti.)

V roce 1842 se vydal do Ruska, kde působil jako domácí učitel a kde dostala jeho idea slovanské vzájemnosti těžkou ránu. Pochopil, co znamená carský absolutismu v praxi a nenadchla ho ani intelektuální realita ruské společnosti. Po návratu do Čech vydává své Obrazy z Rus, kterými si znepřátelí všechny slavjanofily. Po návratu se živí jako novinář a literární kritik. Jeho hodnocení Tylovy povídky Poslední Čech dodnes překvapuje jedovatostí a jistou bezohledností, ale také do morku kostí pronikající pravdivostí. Havlíčkovi bylo 24 let a chtěl, aby se česká literatura dostala na světovou úroveň, což s perlami typu Posledního Čecha opravdu nešlo. Na Palackého doporučení se v roce 1846 stává redaktorem Pražských novin; revolučního roku 1848 využil k založení vlastních Národních novin. Protože psal tak, jak psal, byl brzy vládě nepohodlný. Nejdříve od něj chtěla noviny za 4000 zlatých odkoupit, pak mu je zcela pragmaticky zastavila a nedala mu nic, což se stalo v lednu 1850.

Havlíček odchází do Kutné Hory, kde jako poslední hájí prohranou revoluci v časopisu Slovan. V roce 1851 ho čeká první soud, který vyhrává a je osvobozen. Za měsíc po přelíčení (16. prosince 1851) je zatčen a převezen do Brixenu do vyhnanství. Ukrutně se mu stýská po rodině, ale přesto tam napíše Tyrolské elegie, Krále Lávru a Křest svatého Vladimíra, což jsou díla tak jedovatá, že vyšla až po jeho smrti. V dubnu 1855 se směl konečně vrátit, ale už nebylo kam. Žena mu mezitím zemřela na tuberkulózu a zbyla mu jenom malá dcerka (jejíž další život byl taky na román). Žil pod policejním dohledem a když ho měl potkat některý bývalý známý, raději ze strachu přešel na druhou stranu ulice. Jediný, kdo se k němu otevřeně vrhl, byla Božena Němcová, která si podle svých vlastních slov z vlády nic nedělala. Není tedy divu, že se jeho zdraví pod takovým tlakem horšilo a on 29.7.1856 v nedožitých pětatřiceti letech zemřel stejně jako jeho žena na tuberkulózu. Na pohřeb přišel leckdo z těch, kteří se mu předtím vyhýbali. Nejodvážnější však byla opět Božena Němcová, která mu na rakev položila trnovou korunu mučedníka.