20/2005) Národní divadlo

Nevím, zda na světě ještě existuje nějaký národ, který by měl ke svému divadlu tak specifický vztah jako my Češi. Národní divadlo bylo označováno jako „zlatá kaplička nad Vltavou“ a představení v něm bylo neodmyslitelnou součástí všech návštěv Prahy – ať kolektivních nebo soukromých. Jde totiž o divadlo, které se rodilo dlouho a doslova v bolestech. Jeho základní kámen byl sice položen 16. května 1868, ale to šlo o akt, který byl výsledkem procesu, jež v tu dobu trval už skoro dvacet let.

11. srpna 1849 byla otevřena pražská Aréna, kde herci hráli pod širým nebem a byli tedy vystaveni přízni či nepřízni počasí. Od 4.10.1849 byly také pravidelné „české čtvrtky“ v divadle Stavovském. Po roce 1848, kdy bylo jasné, že je po revoluci na dlouho veta, se snahy o vlastní české divadlo ještě posílily a jejich výsledkem bylo 7.9.1850 první shromáždění Sboru pro sbírky dobrovolných příspěvků ke zřízení českého národního divadla. Jeho předsedou se 14.9. stal František Palacký a začalo shánění peněz. Nelze se divit, že šlo pomalu. Hlavím zdrojem příjmů byly různé sbírky a plesy, z nichž vyniká První beseda ve prospěch Národního divadla, která se uskutečnila 25.1.1858.

K položení základního kamene došlo až koncem šedesátých let, ale bylo slavné. Základních kamenů bylo sedm a byly přivezeny z památných míst Čech a Moravy – mimo jiné z Řípu, Radhoště, Blaníka a Vítkova. Do Prahy se z venkova dostavilo asi 60.000 lidí, namnoze v krojích. Kromě položení základních kamenů šlo totiž i o manifestaci národního cítění. Nezapomeňme, že se píší pozdní šedesátá léta devatenáctého stolení, kdy si Maďaři vybojovali v rámci mocnářství autonomii, zatímco Češi ostrouhali. Svou porážku zastírali podobnými demonstrativními akcemi, které měly poukázat na národní jednotu. Divadlo samo se stavělo dalších třináct let. Stavba budovy se protahovala nejenom kvůli nedostatku financí, ale také pro rozpory v české reprezentaci. Prozatímně bylo otevřeno 11. června 1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa s chotí Štěpánkou. Byla slavnostní atmosféra, hrála se Smetanova Libuše, ale český národ byl zklamaný. Otevření svého divadla si představoval jinak.

Proto bylo na 11. září naplánováno ještě jedno slavnostní otevření, které se mělo odehrávat ve zcela dokončené budově. 12. srpna však Národní divadlo vyhořelo. Pokud někdo čekal, že se celá idea divadla zhroutí, byl asi překvapen. Český národ se jako už tolikrát předtím i potom při nebezpečí semknul a na nové divadlo vybral v rekordně krátké době. Architekt Zítek předložil projekt na obnovu divadla, ale neshodl se s divadelním výborem a na své místo rezignoval. Jeho úlohu převzal Josef Schulz, který rekonstrukci dovedl v roce 1883 k úspěšnému konci. Divadlo bylo znovu otevřeno 18. listopadu 1883 (tedy za něco více než dva roky od požáru. Rychlost, s jakou byla rekonstrukce provedena, vypovídá mnohé nejenom o lidech, kteří přispívali, ale i o ekonomickém posílení české společnosti, které v době budování divadla nastalo).

Prvním představením byla opět Libuše. Na počátku 21. století se může zdát, že jde o vzpomínky na události, které jsou sice úctyhodné, ale které současnému člověku už příliš neříkají. Není to pravda. Když si pustíte televizi, uvidíte požár Národního divadla ztvárněný i v reklamě na plzeňské pivo. Když jsem ji viděla poprvé, uvědomila jsem si, že právě tak to tehdy mohlo být.