30/2004) Podivné výročí

Dne 20. července 1944 se v Berlíně popravovalo. Před popravčí četou však stanuli mužové, kteří byli s vládnoucím režimem spjati a kteří za něj hodně dlouho bojovali. Šlo o skupinu kolem hraběte plukovníka Clause von Stauffenberka, který se pokusil spáchat atentát na Hitlera. V létě 1944 bylo totiž každému soudnému vojákovi (i nevojákovi) jasné, že hitlerovské Německo bude poraženo a otázkou zůstávala jenom lhůta, ve které se tak stane. Atentátníci se rozhodli konec třetí říše urychlit a dosáhnout tak příměří hlavně se západními spojenci. Hlavou spiknutí se stal von Stauffenberg (narozený 15.11.1907 v 01.00 SEČ v Jettingen – 48N22, 10E27), který se mohl jako účastník denních porad dostat do Vlčího doupěte k Hitlerovi. Po atentátu měl být vyhlášen výjimečný stav, při kterém měly na heslo Valkýra jeho jednotky obsadit veškeré strategické body v Berlíně a vyřadit tak SS a ostatní nacistické organizace. Spiklenci hodlali vydat zprávu o Hitlerově smrti a oznámit, že vládu převzali Beck a Goerdeler.

Stauffenberg byl po leteckém útoku, který ho potkal v Africe v dubnu 1943 invalidní, a proto bylo rozhodnuto, že útok bude proveden výbušninou. Do Hitlerova Vlčího doupěte jel s bombou v aktovce celkem čtyřikrát (6., 11. a 15. července), ale atentát se nepodařil. Goerdelerovi hrozilo zatčení a proto se 20. červenec 1944 zvolil jako konečné datum (je vidět, že pánové neměli astrologa ke konzultaci). Zpočátku šlo všechno podle plánu: Stauffenberg vstoupil do místnosti, aktivoval bombu a vyrazil na zpáteční cestu k Berlínu. Náhoda však byla proti němu: jistý důstojník o aktovku zakopl a zastrčil ji za sloup. Tam sice vybuchla přesně podle plánu ve 12.42 hodin, ale Hitler utrpěl pouze pár oděrek. Stauffenberg byl mezi tím v Berlíně a všem vysvětloval, že rozhlasové zprávy, které hovoří o zraněném Hitlerovi, jsou jenom propagandistickým tahem, který není založen na pravdě. Náhody však hrály proti spiklencům dál. Berlín měl být zcela bez spojení s Vlčím doupětem, ale nepodařilo se, protože jedna linka SS fungovala. Díky ní se mohli váhající důstojníci přesvědčit, že je Vůdce bez zranění a že je tedy krajně netaktické se ke vzbouřencům přidávat. Povstání bylo potlačeno a začalo se zatýkat.

Generál Beck dostal (patrně za zásluhy) možnost spáchat sebevraždu. Ostatní účastníci spiknutí byli zatčeni a okamžitě zastřeleni. Další spiklenecké skupiny, které byly kromě Berlína i ve Vídni a v Paříží, se rychle vzdávaly nebo se vracely mezi Hitlerovy věrné. 21. července byl jmenován zvláštní soud, jež měl armádu očistit od důstojníků, kteří se účastnili spolčení. Dohromady jich bylo zatčeno asi 7000. Je pravda, že se dá atentátníkům vyčítat leccos. Logika praví, že se proti Hitlerovi postavili až ve chvíli, kdy byla prohra jasná a kdy chtěli jenom minimalizovat její rozsah. Jejich odvaha však je mimo veškeré pochybnosti. Na to, aby invalida vzal aktovku a jel s ní čtyřikrát do přísně střeženého hlavního stanu, musel být opravdový muž. Možná, že tímto činem ze sebe alespoň trochu smyl viny z prvních pěti let války.