17/2006) Poliomyelitis

Když se dnes před dětským lékařem vysloví slovo „poliomyelitida“ většinou mu to naštěstí nepřipomene nic, co by kdy viděl na vlastní oči – a to přesto, že jde o chorobu, která je z Evropy a USA vymýcena jenom něco málo přes čtyři desítky let. Jedná se o dětskou obrnu, která je na rozdíl od poporodní obrny záležitostí virovou. Virus vysoce nebezpečné a hodně nakažlivé choroby se přenáší kapénkovou infekcí nebo stolicí a může napadnout nejenom děti, ale i dospělé. Onemocnění začíná většinou velice nenápadně, protože svými prvními příznaky připomíná obyčejnou chřipku. Nemocný trpí teplotou, katarem, pociťuje bolesti v kloubech. Následuje krátkodobé zlepšení, které vystřídají vysoké teploty, spojené s ochablostí svalstva, třes a příznaky zánětu mozkových blan. Když jsou napadeny jenom končetiny, je to půl bídy. V komplikovanějších případech se přidává obrna veškerého svalstva – tedy i bránice a mezižeberních svalů, které se aktivně zúčastní dýchacího procesu. V takovém případě dříve postižení bez výjimky umírali. Šedesátá léta dvacátého století však přinesla do intenzivní péče o takto postižené zlom. Objevily se tzv. „železné plíce“, což je ve skutečnosti podtlaková komora, která jakoby dýchá za nemocného. (Ti, co četli romány Dicka Francise, o tomto přístroji vědí své. Objevuje se minimálně v jednom jeho příběhu). Pokud onemocnění vznikne dnes, dá se sice vyléčit, ale léčba trvá dlouho (půl roku až rok) a zůstávají po ní následky v podobě svalové dystrofie, kosti na postižených končetinách pomaleji rostou a motorika je postižená. Vzhledem k tomu, že velké epidemie této choroby přicházely do objevení očkování v periodicitě 3 - 5 let, je jasné, že to byl problém nejenom zdravotní, ale i ekonomický a psychologický.

Proto v Americe v roce 1938 založil president Franklin Delano Roosevelt (který byl sám touto chorobou postižen) národní nadaci. Ta od roku 1947 podporovala výzkum badatele Starka, který se na hledání vakcíny proti této hrůzné chorobě specializoval. Na jeho straně stálo kromě obrovské píle i štěstí, protože se v roce 1949 třem americkým vědcům podařilo kultivovat virus choroby v různých tkáňových kulturách. Odpadly tedy náročné a drahé pokusy na zvířatech a výzkum se podstatně urychlil. 26. dubna 1954 bylo v New Yorku spuštěno první očkování proti dětské obrně. Pokusu se zúčastnilo 650 000 dětí, 200 000 tvořilo kontrolní skupinu. Výsledek pokusu byl naprosto překvapivý: výskyt obrny činil u očkované populace sotva čtvrtinu toho, co u neočkované. Při zkoušení vakcíny se však objevily i komplikace: v květnu 1955 po podání vakcíny šest dětí zemřelo a celá akce byla pozastavena. Během dvou týdnů se však zjistilo, že za smrt očkovaných může nedodržení postupu při výrobě vakcíny v jedné z laboratoří. Během tří let se dala polovina Američanů mladších než 40 let očkovat a výskyt choroby klesl o 80%. Další vítězství přineslo objevení perorální vakcíny, která se podávala na lžičce do úst. Poslední velká epidemie u nás v Československu proběhla v roce 1957. Pokud chcete vědět, jakým prožitkům toto očkování zabránilo, doporučuji, abyste se přečetli román Anthonyho Myrera Poslední kabriolet. Když tam hlavnímu hrdinovi umírá na obrnu synek, se kterým předtím trávili nádherný den na plachetnici, asi se vám vderou slzy do očí. Potom asi všichni uznáme, že je dobře, že jsou na světě zkušenosti, které už naštěstí nemůžeme na vlastní kůži zažít…