45/2004) Sanhaim, Dušičky a mrtví mezi námi

Člověk občas přemýšlí, co vlastně astrologa chrání před pracovním úrazem. Při své práci se totiž setkává kromě dotazů na to, zda si vzít Frantu nebo Vaška i s daleko horšími problémy, které se bez přehánění nacházejí na tenké hranici mezi životem a smrtí.

Když jsme kdysi seděly s Vandou Milošovou v Bielsku ve škole, mluvil pan Leon o 12 stupni Štíra, na němž se nachází hvězda Acrux, čili hvězda velké magie. Podle pana Leona jde o stálici velice mocnou a silnou, která chrání astrology, mágy, kněze a všechny, kdo se touto oblastí lidského poznání zabývají. Najednou mi seplo (i když se to zdá nepravděpodobné, občas se to stává i mě) a uvědomila jsem si, že Slunce přes tuto stálici každoročně přechází na počátku listopadu, kdy se slaví Dušičky a kdy vzpomínáme na všechny, co už nejsou mezi námi. Vandě jsem svůj poznatek sdělila, tím jsem si ho zafixovala a hvězda Acrux je jedna z mála stálic, u které přesně vím, kde se nacházejí.

Když jsem se proháněla po internetu, abych k tomuto svátku našla nějaké informace, objevila jsem, že se slavil už za keltských dob, kdy se jmenoval Sanhaim a ohlašoval počátek zimy. Hranice mezi světem mrtvých a živých byla otevřená a předkové dostali na tuto noc dovolenou ze zásvětí, aby se mohli jít podívat, jak si jejich potomci vedou. Aby trefili, dávaly se jim světla na okna a na prahy koláče s jablky, jimiž utišili hlad, který je po dlouhé cestě přepadl. Dědicem nebo pokračovatelem tohoto dne se staly dva křesťanské svátky: jeden spadá na 1. listopadu a je to svátek Všech svatých, který se slaví už od devátého století. Další svátek je o den později a je to Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, který se začal slavit na popud sv. Odila, takto opata z Cluny. Lidé chodí na hřbitovy, vzpomínají na své blízké a více než jindy si uvědomují, že jsou jenom dalším výhonem rodového stromu, který kdysi dávno započali předkové a v němž budou po nás pokračovat i naše děti a později i děti našich dětí.

Dne pod ochranou hvězdy Acrux můžeme využít k tomu, abychom s nimi navázali kontakt a vypověděli jim všechno, co jsme si za života nestačili říct a co nám leží na srdci. Můžeme řešit různé záhady, které jsou v každé rodině a jejichž rozřešení nám pomůže v lepší orientaci ve vztazích, jež kdysi spojovaly naše nejbližší. Nostalgie, která se nás zmocní, je přirozená a neměli bychom se stydět ani za ni, ani za slzy, které nám mohou při vzpomínání ukápnout. Rozjímavá tradice, která podle nás k Dušičkám patří, však není celosvětově závazná. Jeden můj známý se před několika lety oženil do Mexika a když se vrátil, vyprávěl, jak se slavily Dušičky tam. Rodina odešla na hřbitov, kde s kytarami usedli na hroby, vytáhli z nacpaných piknikových košů spoustu dobrot, nalili nebožtíkovi jeho oblíbený nápoj a za zpěvu na něj začali vzpomínat. Nejchutnější prý byly lebčičky a hnátečky, umělecky modelované z mandlového těsta.