35/2005) Schizofrenie

Během života jsem se stýkala se spoustou lékařů a mnozí se vyznačovali specifickým humorem, který uplatňovali tak, že to někdy hraničilo s cynismem. Vzhledem k tomu, že jde o přistup, který je blízký i mě, jsme se smáli často a s chutí. Krájeli jsme třetí desítku věku, byli jsme zdraví a choroby, se kterými se mí přátelé v práci potýkali, paradoxně zvyšovaly chuť do života. Tento sympatický odstup většině z nich zůstal i teď, což je doba, kdy se o chorobách nebavíme zdaleka jenom platonicky a kdy jsme si dokonce přiznali, že smrt vymysleli i pro nás.

Všechny žerty však zůstávaly stranou při diskusích, které se týkaly duševních chorob. Lidé, které živil brilantní mozek, si totiž velice dobře uvědomovali, jak křehké je to, čemu se říká zdravé myšlení, a jak lehce se tento složitý aparát dá narušit a rozložit tak, že ho už nikdo nedá dohromady ani s pomocí nejmodernějších léků. Na tyto úvahy jsem si vzpomněla, když jsem se v pátek 29. srpna začetla v příloze Zdraví deníku Dnes do článečku o schizofrenii. Jde o jednu z nejzákeřnějších psychických chorob, která má velice různorodou škálu příznaků – od apatie a nezvládání požadavků, které den klade, až do stavu, kdy nemocný slyší hlasy, jež ho většinou ponoukají k jednání, které mu opravdu hodně komplikuje život – bohužel někdy i těm kolem něj. V článku se porovnával život schizofreniků v rozvojových zemích a ve vyspělé civilizaci. V rozvojových zemích jsou tito nemocní paradoxně daleko spokojenější a to i přesto, že nemají na drahé léky. Zatímco ve vyspělých zemích končí často na ulici nebo v různých ústavech, v zemích rozvojových většina z nich žije v rodině a doma. Důvodem jsou daleko větší nároky, které na člověka rozvinutá společnost klade a které nemocný zvládnout nemůže. Nemocí totiž většinou onemocní mladí lidé na počátku profesního života a je jasné, že je jim lépe v soudržné velké rodině třetího světa (byť materiálně hůře situované) než ve společnosti, která je orientována na výkon a kde nemá nikdo na nikoho čas.

To, co bylo ve článku nejdůležitější, tam však bylo řečeno naprosto na okraj. Jde totiž o nemoc, o jejichž příčinách zatím nikdo nic neví. Přišlo se jenom na to, že statisticky významně častěji onemocní lidé, kteří se narodí na rozhraní zimy a jara. Lékařská věda to klade do souvislosti s virózami, které mohla na podzim a v zimě budoucí matka prodělat¸ ale každému astrologovi by mělo zasvítit. Na rozhraní zimy a jara se totiž Slunce pohybuje znamením Ryb a jeho průvodiče Merkur a Venuše se buď nacházejí ve stejném znamení nebo maximálně o znamení bokem. O tom, že Ryby jsou citlivé a senzitivní, ví snad každý, kdo s nimi přišel do styku a není to potřeba připomínat. Jde o znamení, které má velmi barvité sny, záhy a téměř bez školení se naučí volně procházet mezi různými úrovněmi vnímání a podobně. Pokud ovšem při těchto experimentech nehledí na hygienu a bezpečnost práce (která u duchovních disciplín musí být stejně tvrdá jako v náročném strojírenském provoze), může se mu celá akce vymknout z rukou a následuje lékař, nemocnice, diagnóza, léčení a doživotní nálepka této opravdu hodně nepříjemné choroby. Při čtení tohoto článečku jsem si uvědomila, jak moc multidisciplinární by měla péče o lidské zdraví být a jak by bylo krásné, kdyby podle slov klasiků musel být každý lékař zároveň i astrologem. Pokud se mezi lékaři najde některý, který by měl zájem výše uvedené zákonitosti zkoumat, jsem si jistá, že mezi astrology najde dost spolupracovníků ochotných pomáhat.