08/2006) Výročí úmrtí jedné legendy

Je jenom málo věcí, se kterými se historie tak spojuje, jako jsou legendy. Pro nás bude Karel IV. navždy otcem vlasti, zatímco v Německu nazývají tohoto panovníka poněkud opovržlivě „kněžským císařem“. Jeho mladší syn Zikmund pro nás navždy zůstane liškou ryšavou, zatímco jeho starší bratr Václav, toho jména Čtvrtý, bude hodnocen jako trochu prudší panovník, který byl ale dobrého srdce a chodil s katem na pivo.

Když 20. února 1790 umíral po deseti letech samostatné vlády císař Josef II., byla jeho smrt v dvorských kruzích přijata s rozporuplnými pocity. Dvořané sice věděli, že by měli loajálně truchlit, ale na druhé straně jenom těžko skrývali úlevu, kterou pociťovali. Josef II., který se narodil 13. března 1741, byl totiž panovníkem značně kontroverzním a jeho hodnocení se i dnes pohybuje od obrovského nadšení k neméně hlubokému zavržení. V jeho kosmogramu (horoskop se nepodařilo sehnat) upoutá trigon Pluta ze Štíra na Marse v Raku. Energie měl spoustu, ale směroval ji hodně nemoudře. Dalším problémem bylo to, že byl absolutistickým monarchou, jehož každý nápad byl geniální a do svých roznodnutí si nenechal mluvit. O vášni pro reformy mluví Venuše, která je buď na samém konci Vodnáře nebo na počátku Ryb. V obou znameních mluví o vizionářském přístupu k budoucnosti a nedá se popřít, že Josef během života toto poselství naplňoval.

Když se narodil, byla říše jeho nejjasnějších rodičů zmítána krizí. Maminka Marie Terezie však vzala svého potomka do náruče a jela jako ubohá žena s plačícím synkem žádat uherské stavy o pomoc. Zlé huby sice říkají, že synka štípala do zadečku, aby kvílel opravdu s citem, ale účele bylo dosaženo a říše byla zachráněna. Není tedy divu, že byl malý Josef sice rozmazlován, ale zároveň prošel stejně důkladnou výchovou jako všichni jeho sourozenci. V roce 1760 se oženil, ale city jeho mladé krásné ženy Isabelly Parmské patřily spíše jeho sestře Marii Kristině než jemu. (Dopisy, které jí psala, jsou i dnes opravdu výživným počtením). Mladá žena však v roce 1763 zemřela a Josef se na přání své císařské matky ženil podruhé. Marie Josefa Bavorská zemřela v roce 1767 a Josef se potom už nikdy neoženil. Protože ho nic nerozptylovalo, vrhl se plnou silou na reformy a připravoval se na svou vlastní vládu. Od roku 1765 byl sice formálním spoluvládcem své matky, ale ta si až do smrti v roce 1780 ponechala ve většině oblastí jak kontrolu, tak rozhodovací právo. Když zemřela, začal Josef říši reformovat zběsilým tempem, které mělo s moudrostí jenom málo společného. Dotvořil byrokratickou podobu říše, vytvořil štáby loajálního úřednictva, zavedl němčinu jako úřední jazyk, tolerančním patentem zavedl náboženskou snášenlivost a omezil robotu. Zároveň ale rušil na veliko kláštery, z kterých mizely kulturní poklady nevyčíslitelné ceny a zákonem zavedl, že se nebudou nebožtíci pochovávat v rakvích, aby se neplýtvalo dřevem.

V únoru 1790 panovník zemřel, ale legenda zůstala. Prostý lid usoudil, že císař žije, ale „páni“ ho někde schovali, aby nemohl reformovat dále a věřili tomu ještě deset let po jeho smrti. Byl to totiž první panovník, který vyhledával styk s prostým lidem a uměl s ním navázat osobní kontakt. Lidé si naštěstí neuvědomovali ani skutečné motivy ani dosah jeho reforem. Kdyby se totiž veškeré jeho reformy uskutečnily, po českém národě by nezbyl ani mastný flek, a ve Slavíkovicích by možná ani nestál pomník na místě, kde císař vlastní rukou do žírné země brázdu vyoral…